O
ušmudlané čepici
Liduška běhala po
domě sem a tam a něco hledala. Prošmejdila celý pokojík, kousek po kousku
zkontrolovala všechny bundy v předsíni, podívala se dokonce pod skříně,
ale nikde nic. Když celá nešťastná probíhal kuchyní, mamince už zvědavost
nedala: „Copak hledáš, Liduško? Ztratila jsi něco?“
„Jo,“ špitla
nešťastně Liduška, „ztratila se mi moje čepice. Neviděla jsi ji někde?“
„Myslíš tu
ušmudlanou, kterou jsi mi měla dát včera na oprání?“ zeptala se maminka.
„Přesně tu,“
přisvědčila Liduška a podívala se do země, „jenže já ti ji na oprání nedala.
Schovala jsem si ji v rukávu bundy, abys ji nenašla. Mám ji nejraději, a
kdybys mi ji oprala, musela bych si vzít jinou.“
Maminka se musela
v duchu pousmát. „Tak tu jsem neviděla,“ kroutila hlavou „ale podívej se
mezi šály, občas ji tam položíš. Třeba bude tam.“
Liduška odběhla, ale
čepici nenašla. Povzdechla si: „Tak to si budu muset vzít jinou.“ Oblékla se a
pospíchala do školy. Cestou přemýšlela, kde se jí mohla čepice ztratit. Ještě
večer přece kontrolovala, že je pěkně v rukávu a nikdo ji nenašel.
Mezitím se
v prádelním koši v koupelně krčila ušmudlaná čepice a doufala, že ji
Liduška nenajde.
Ne, že by neměla
dívenku ráda. Ba naopak. Chodívala s ní do školy, ze školy, ven za
kamarády a moc ji těšilo, že je její oblíbená. Poslední dobou však začala mít
Liduška zvláštní zvyk. Cestou domů, kdy bylo tepleji, si ji vzala do ruky,
zpívala si a čepicí různě pohupovala, točila, až se její bambule otírala o
cestu nebo trávu. Brzy tak začala být špinavá, zašlá a taky smutná.
Už dlouho se jí
totiž šály i bundy posmívaly, že je špindíra. Tak ráda by byla zase čistá, a když
včera slyšela maminku, že ji chce oprat, zajásala. Radost ji však brzy přešla,
protože Liduška ji nikam neodnesla, místo toho ji před maminkou schovala do
rukávu své bundy.
V noci tolik
naříkala na své neštěstí, že ji maminčina šála, která visela opodál, poradila,
aby se vysoukala z rukávu a zkusila se dostat k prádelnímu koši.
Čepice jí poslechla, a tak se právě teď krčí mezi špinavým prádlem a čeká
na svoji velkou chvíli.
Nemusí čekat dlouho.
Maminka přichází a dává předchystané prádlo do pračky. Když ho pak
odpoledne dává již oprané na prádelní šňůru, nestačí se divit. Mezi opranými
věcmi je totiž i Liduščina čepice.
„To jsem ráda, že už
jsi zase pěkně čistá,“ spokojeně pronesla maminka, když čepici připínala
kolíčkem. Jen je mi záhadou, jak ses mi do pračky dostala, když tě přede mnou
Liduška tak důkladně schovala.“
Čepice to moc dobře
věděla a byla vděčná za skvělou radu maminčiny šály. Užívala si volného dne a už
se moc těšila na Lidušku. „Snad bude mít radost, až mě uvidí tak krásně
čistou,“ doufala, „hlavně aby se na mě nezlobila.“
Radost Liduška měla,
hlavně z toho, že se její oblíbená čepice našla. Musela usoudit, že takhle
čistá je ještě krásnější. Mamince slíbila, že už ji nebude schovávat a vždy,
když bude potřeba, dá ji oprat.
Také všechny kabáty,
bundy i šály teď nešetřily chválou nad její čistotou a čepice byla zase
spokojená.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).